Toulavá mysl

17. února 2016 v 10:53 | Lucretia |  Diary

Každé ráno vstanu, obléknu si župan, jdu do kuchyně, sním ovesný vločky. Dosnídám a šourám se do koupelny. Stoupnu si před zrcadlo a vidím tmavé hnědé až černé oči které zírají na mě a já zírám na ně. Pod očima vidím černé kruhy. Ne že bych nespala ale jsem vyčerpaná. Opláchnu si obličej, vyčistím zuby. Ledové kachličky mě studí pod nohami. Zírám na tu bledou tvář, rozcuchané vlasy a pastou na zuby kolem pusy. Chce se mi brečet. Jako každé ráno si zopakuju frázi 'Where is my mind?'. Tmavovlasá holka na mě zírá, vypadá pološíleně. Možná je. Možná ne. Je mi nevolno. Upravím se, jdu na záchod. Odšourám se zpět do pokoje. Převléknu se. Když stojím před skříní, neujde mi pohled do zrcadla na mé nechutné tělo. Zopakuji si, že se snažím a že se musím mít ráda. Vezmu batoh, sluchátka, lahev s litrem vody a odcházím ve vysokých botách a dlouhé bundě. Brodím se sněhem, mrznou mi nohy. Ne, tohle nejsou zimní boty a asi to ani není správná bunda na zimu. Občas si po cestě zapálím cigaretu. Ve sluchátkách mi hraje klidný playlist. Po cestě si ještě několikrát zopakuju 'Where is my mind?' abych zjistila, že je hodně daleko z téhle díry. Abych se vrátila do reality. Hodně mi to pomáhá poslední dobou. Dojdu ke dveřím školní budovy, čipnu si příchod u dveří. Oklepu ze sebe sníh a rovnou mířím do třídy. Zasednu za lavici, pozdravím spolužačku. Občas si dobře povídáme, někdy se i smějem. A někdy jen zírám do toho kusu dřeva a přemýšlím. A musím si zase připomenout, kde se nachází moje mysl a kde moje tělo. Vrátím se do reality. Zjistím, že nerozumím slovu, ničemu co se děje okolo mě. Nerozumím lidem co jsou se mnou v místnosti. Odsedím si co mám, zvednu se a odcházím z budovy. Spadne ze mě pomyslný kámen a nechám myšlenky plynout. Hudba hraje znovu. Potkávám lidi, se kterýma jsem měla spousty společného. Lidi, co mi nevěnují jediný pohled, natož pozdrav. Dojdu domů, přivítám psa, vyvenčím ji. Zalezu do pokoje, něco sním. Zapnu hudbu, počítač, nebo vezmu do rukou knihu. Tentokrát mysl nikam nepluje. Tady jsem v bezpečí. Tady mi nic nehrozí. Jediné místo v téhle díře, kde se cítím aspoň trochu v pohodě. Vypiju kafe, nebo dvě. Udělám co se po mě chce abych udělala. Vyklidím nádobí, vyluxuju, uvařím. Osprchuju se, dám si župan a jdu zase zpátky tam, kde se cítím v bezpečí před světem. Lehnu si, hodně přemýšlím. Zapnu budík, sundám župan. Hodně dlouho usínám, ale vždycky nakonec usnu. Ráno vstanu, obléknu si župan, jdu do kuchyně, sním ovesný vločky. Dosnídám a šourám se do koupelny...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 17. února 2016 v 15:14 | Reagovat

Dekuji za zpravu. Muzu si zmenit i odkaz na tvuj blog na mailu nebo radeji ne?

2 Lucretia Lucretia | Web | 17. února 2016 v 16:25 | Reagovat

[1]: Jasně, můžeš. Ale i s novým jménem prosím. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama